Známé novinářské pravidlo praví, že titulek má obsahovat nejzásadnější informaci, která čtenáře naláká, aby si článek přečetl. V tom případě by bylo lepší nazvat tento příspěvek „Pařížská dohoda obsahuje závazek nezvýšit globální teplotu o více než dva stupně Celsia od začátku průmyslové revoluce, státy se ale mají snažit o jedenapůlstupňovou hranici“. Pak už by ale nemělo smysl jakýkoli článek psát, protože celý obsah dvaatřicetistránkové dohody by se vešel právě do jednoho titulku.
Nová klimatická dohoda je děsivé čtení, zvláště pro zastánce jasných a jednoduchých smluv. Lze namítnout, že se jedná o složitý problém, který není možné vyřešit na šesti stranách, navíc pokud má vyhovovat nejlépe všem státům světa. Například text Dohody o nešíření jaderných zbraní ale mluví o opaku, na šesti stranách dokázala zabránit masivnímu šíření jaderných zbraní, aniž by potřebovala stranu sedmou.
Vytrvalý čtenář Pařížské dohody teprve na dvacáté straně s údivem zjistí, že dosud se k samotnému textu dohody ani nepřiblížil, nýbrž četl přesvědčení podepsaných států. Vzájemné vyjasnění postojů je samozřejmě významné. Pokud mají účastníci smlouvy stejné pohnutky, snáze dojdou společného cíle. Snad.
Produkce jídla jako dvousečná zbraň
Hned v prvních dvou článcích smlouva uvádí, že jejím cílem je naplnění úmluvy, která byla přijata v Riu v červnu 1992. Tolik k rychlosti člověka při adaptaci na nové podmínky životního prostředí. Pokud by byla Konvence zavedena do praxe ihned po jejím přijetí, možná by se globální oteplování vyvíjelo podle optimistických scénářů, jež počítají se schopností člověka ovládnout svou produkci a včas zvrátit trend neustálého zvyšování skleníkových plynů v atmosféře. Po třiadvaceti letech už není reálné v něco takového doufat.
Navíc je sporný i samotný způsob naplnění Konvence. Optimistický závazek udržet maximální růst teploty na hranici 1,5 °C není podložen žádnými konkrétními kroky. Hned po tomto závazku následuje závazek druhý: „Zvyšovat schopnost přizpůsobit se nepříznivým důsledkům klimatických změn, urychlovat naši odolnost na tyto změny a neustále snižovat emise skleníkových plynů, aniž by byla ohrožena produkce potravin“. To zní celkem rozumně, protože nejen slovem je člověk živ.
Ve skutečnosti ale tato formulace umožňuje chránit například producenty palmového oleje. Chceme zakázat vypalování lesů, ze kterých se mají stát palmové plantáže? Jenže palmový olej je důležitou složkou velkého množství celosvětově konzumovaných potravin. Že požáry v Indonésii vyprodukovaly tolik skleníkových plynů, kolik vyprodukují Spojené státy za rok? Jenže když zabráníme vypalování pralesů, ohrozíme produkci jídla.
Třicet let dlouhý Velký skok
Dalším problémem dohody je její časový rozvrh. Státy by se měly snažit o „rovnováhu mezi vypouštěním emisí a zároveň jejich snižováním“ – ale nejdřív až v roce 2050. Přijímání tolik potřebných, ovšem zatím nespecifikovaných opatření, má začít od roku 2020. Mezitím se mají státy zaměřit na technický výzkum a rozhodnutí, které technologie jsou pro boj s globálním oteplováním nejvhodnější. Co na tom, že potřebné technologie už existují a jejich účinnost je ověřená. Místo toho, abychom postupovali krok za krokem alespoň v těch oblastech, ve kterých můžeme něco udělat, spoléháme se na abstraktní Velký skok. Mao Ce-tung by byl hrdý.
Pokud máme již několik desetiletí účinné technologie pro zastavení nebo alespoň zpomalení celosvětového oteplování, ale nezavádíme je, zřejmě nám k tomu chybí vůle. Nejen politická, ale i občanská. Kde není vůle, nemá smysl cokoli nařizovat shora (tzv. top-down přístup). Klíč leží v aktivním (a aktivistickém) přístupu nás všech. Globální oteplování nezastaví nařízení politiků, ale ochota a podpora celosvětové společnosti se do tohoto plánu zapojit. Proto by bylo dobré, kdyby se Pařížská dohoda zabývala také občanskými aktivitami (tzv. bottom-up přístup). A ona to dělá. Ze sto čtyřiceti odstavců přijímacích opatření obsahuje celé čtyři odstavce, které mluví o nepolitických aktivistech. Nezbývá než gratulovat.
Bezzubý mezník
Je už jen drobný detail, že veškeré závazky smlouva uvádí ve slovesech „shall“ a „should“, takže státy by se pouze „měly“ řídit jejími doporučeními. Kontrolní mechanismus v podstatě neexistuje, pokud nepočítáme debatní skupinky vládních delegátů, kteří se čas od času sejdou a postěžují si, jak těžké je dodržování Pařížské dohody.
Před absolutním zavrhnutím smlouvy je třeba zvážit ostatní reálné alternativy. Z tohoto pohledu je i bezzubá dohoda lepší než žádná dohoda. Pařížská smlouva ovšem není první zakládající dohodou, která vytvoří prostředí, v němž se bude dále diskutovat o možnostech řešení problému s oteplováním, ale měla toto řešení přinést. Právě proto ji lze úspěšně označit za velký neúspěch. Nebo ji společně s českým ministrem životního prostředí Richardem Brabcem (a mnohými dalšími) označit za historický mezník.
Celý text Pařížské dohody naleznete zde.