V předchozím rozhovoru představil Štefan Vaľo, ekologický nadšenec a laik, své názory na příčinu klimatických změn. Tato rozšířená verze článku přináší vyjádření tří odborníků k jednotlivým problémům, které Vaľo v rozhovoru zmiňuje. K tématu se vyjádřila docentka Jana Podhrázská z Výzkumného institutu uchování půdy a vody Mendelovy univerzity, profesor Michal Marek, klimatolog Czechglobe Akademie věd i člen Švédské královské akademie a vodohospodář Rudolf Milerský, kandidát věd ze Stavební fakulty VUT.
Jak se to stane, že je ze strojaře najednou zapálený ochránce přírody?
S mojí dřevařskou a stavařskou firmou podnikám mimo jiné na Ukrajině, v městě Perečín, kterým protéká řeka Uh. Město čerpá vodu ze studní, které jsou plněné prosakem z řeky. A rok 2009 byl velmi suchý. Tehdy mě město poprosilo, abych Uh přehradil, voda se tak zvedla a naplnila studně. Musel jsem řeku přehradit asi pětkrát, aby se to povedlo. Tehdy jsem začal přemýšlet, proč v této řece není voda, když ještě v roce 1996 v ní voda byla – a teď už není. Sklon řeky ani její profil se přitom nezměnil
Čím to tedy bylo?
Vzpomněl jsem si, jak jsem skoro čtyřicet let stavěl lesní cesty. Před zásahem nikdy voda z lesa nevytékala, ale když jsme zásah udělali, zhutnili jsme půdu a tam, kde se dříve voda vsakovala do země, teď po našich stopách stékala dolů. Vzpomněl jsem si na dvě stě kilometrů lesních cest, které jsem za svůj život vytvořil, a jak po nich odtékala voda. Tehdy mi to došlo: Voda není v řekách, protože rychle odtéká a odtéká kvůli tomu, že hutníme půdu, čímž způsobujeme jednak velké povodně, jednak následná období sucha.
Slýchal jsem o klimatické změně, která měla způsobovat sucha a nedostatek vody. Tehdy jsem zjistil, že to není pravda, že klimatická změna nemá s vodou nic společného.
Michal Marek: Naším největším problémem je v současnosti skutečně voda, respektive její nedostatek. Loňské sucho se bude opakovat – a bude ještě intenzivnější.
Rudolf Milerský: Nejde jen o vysušování pevniny, ale o celkový vodní režim. Někdy je srážek příliš, jindy málo.
Klimatologové tvrdí, že globální změna proměnila dosavadní podobu srážek. Množství je stále stejné, ale přichází v přívalových srážkách. Proto se potýkáme se současnými problémy.
To mohou tvrdit ti, kteří v přírodě nežijí a nerozumějí jí. I když jsou srážky silné, pokud dopadnou na neporušenou půdu, dokáží se vsáknout. Půda má svůj filtr, přes který vodu rychle propustí hlouběji. Z dětství si pamatuji, že když přišel liják, na dvoře bylo třeba deset centimetrů vody a já jsem v ní běhal. A za deset minut už se všechno vsáklo. Metr krychlový zeminy může držet dvě stě až pět set litrů vody. Tam, kde ale půdu zhutníme, stlačíme tyto póry a voda nemá kudy protékat. A když spadne na zhutněnou půdu nárazová srážka, taky rychle odteče.
Jana Podhrázská: Skutečně dochází k budování 4-6 m širokých polních cest pro traktory a jiné stroje. Tyto plochy jsou pro srážkovou vodu nepropustné, zapříčiňují zrychlený odtok z povodí.
Michal Marek: Problémy s vodou jsou určitě důsledkem lesního a zemědělského hospodaření. Dochází k hutnění půdy a k přerušení kapilár. Když je země zhutněná, má omezenou kapacitu do sebe filtrovat vodu a dochází k nebezpečnému povrchovému stoku. Obecně platí, že čím má voda delší možnost běžet po povrchu, tím se zvyšuje její energie a může začít erodovat.
Jak ale vysvětlíte, že se změnil vodní režim a víc než kdy dřív přichází pouze přívalové srážky?
Máme vodu, která spadne na zhutněnou půdu, a protože se nemá kam vsáknout, rychle odteče, místo toho, aby zůstala v zemi a naplňovala potoky a řeky. Proto máme nedostatek vody, protože jsme ji příliš brzy pustili dolů do oceánů. A nemluvíme tu o malých plochách. Kvůli velkému množství lesních cest a odvodňovacích kanálů je dnes odvodněno 65 % Slovenska. A když je tak obrovské množství půdy suché, sluneční energie ji samozřejmě zahřívá víc, než kdyby v ní byla voda, která by se mohla odpařovat a půdu tak ochlazovat. Sluneční světlo nezahřívá atmosféru, ale právě pevninu, od které se ohřívá atmosféra. Čím je tedy pevnina sušší, tím je atmosféra teplejší – a způsobuje globální oteplování, tání ledovců a tak dále.
Teplý vzduch má navíc ještě další vlastnost. Když se mračna z oceánu přesouvají nad pevninu, která je suchá, přehřátý vzduch tato mračna prostě nepustí. Toto jsem vypozoroval v přírodě a dokonce jsem to lidem i nafilmoval, aby mi uvěřili. Když už se pak mraky dostanou do vnitrozemí, většinou se jim to podaří přes hory, například přes Alpy. Teplý vzduch vytláčí všechna mračna do hor, kde je přeci jenom chladněji díky lesům a jejich odparu. Tam se také srážky vyprší. Toto je skutečná příčina současné změny.
Jana Podhrázská: Trend výskytu přívalových (erozně účinných) srážek se dlouhodobě zvyšuje. Je otázkou, zda je to způsobeno globální změnou klimatických činitelů, nebo víceméně lokálními podmínkami v měřítku krajin.
Michal Marek: Kdybychom věděli, proč jsou nyní srážky více přívalové, tak by bylo dobře. Oteplování každopádně mění chování klimatického systému a dochází k abnormálním meteorologickým situacím.
Rudolf Milerský: V důsledku klimatické změny přibývá přívalových, tzv. odtokotvorných srážek. Podíl odtoku se zvedl a logicky chybí na vsaku, přestože srážek je stále stejně. Častější přívalové srážky způsobují termická oblaka. V letním období přichází velké množství srážek od oceánů a zapřičiňují letní bouřky.
Mluvil jste o odparu: pára ale patří mezi základní skleníkové plyny.
Skleníkové plyny jsou přece důležité, protože odráží sluneční paprsky od země pryč. Pára atmosféru nezahřívá, naopak tím, že se neustále vypařuje, odráží sluneční paprsky. Zkuste se postavit v horkém létě doprostřed pole, když nad oblohou není vodní pára, a uvidíte, jak vás to bude pálit. Protože voda chybí v zemi, nemůže se odpařovat a chybí i v atmosféře. Když ale nestoupá do vzduchu pára, stoupá tam teplý vzduch.
Jana Podhrázská: Víme, že budování vodních nádrží ovlivňuje mikroklima okolních systémů vlivem výparu z volné hladiny. Rovněž lesní celky ovlivňují mikroklima díky výparu z velké (listové) plochy. Jestliže naše zemědělská půda je ve velkých půdních blocích po část roku ponechána bez vegetace, dochází k vysušování půdního profilu, rostliny hůře nebo vůbec nejsou schopny v takovém prostředí vegetovat. Krajina je defragmentovaná na velké homogenní plochy, ve kterých je narušena výměna látek, informací a energií. Je to opakující se a uzavřený cyklus, kde příčina vyvolá následek a ten opět zapříčiňuje další negativní jevy.
Michal Marek: Aktivní výpar z vegetace je skutečně chladičem krajiny. V parném letním dni je lepší schovat se v lese mezi remízky než mezi paneláky. Výpar také způsobuje, že se obloha zatáhne a dopadne méně slunce – opět tedy ochlazuje. Když se po srážkách nevsákne voda do země, dochází k pasivnímu výparu, který je příliš rychlý, nekontrolovatelný a rychle přicházíme o vodu.
Zmínil jste už dva důvody vysušování krajiny: lesní cesty a odvodňovací kanály. Mohl byste vysvětlit mechanismus tohoto vysušování?
V lesích děláme dvě chyby: nejenom že na cestách utlačujeme půdu a tím i póry, kudy voda protéká. My zároveň tyto póry přerušujeme. Když stavíme cestu do kopce, musíme ukrojit část svahu – a přerušíme přirozené kanálky, kterými voda dosud tekla. A protože tyto kanálky nijak nehutníme, voda jimi začne vytékat, místo toho, aby se vsakovala do země. Tímto způsobem odvodňujeme kopec nad svahem. Ze začátku jsme to nevnímali jako velký problém, protože lesních cest nebylo tolik. Jenže jich neustále přibývá a problém se začal nabalovat.
Jana Podhrázská: Lesy jsou devastované těžebně dopravní erozí, svážnice fungují jako cesty odtoku vody z lesních systémů. Lesní mechanizace je rovněž zcela jiná než před sto lety, nastává zrychlené odvodňování svažitých ploch, na kterých se převážně lesní systémy vyskytují (v souladu s výroky p. Vala). Turistika a rekreace provozovaná bez limitů dokáže napáchat obdobné škody (např. lyžařské sjezdovky či turistické chodníky).
Rudolf Milerský: Ovlivňování podzemního odtoku je složitá věc – v každém místě existuje přirozený stav. Když prší, v závislosti na intenzitě deště vzniká odtok. Pokud je málo intenzivní, tak všechno vsákne a je pouze podzemní odtok. Když prší s větší intenzitou a voda se nedokáže vsakovat, dochází k povrchovému odtoku. Vždycky je také důležité, co se pod půdou nachází, například jaký typ skály.
Příroda sama tyto póry neopraví?
V současnosti vytváříme nové cesty příliš rychle, proto musíme přírodě pomoct. Kdybychom čekali na sesuvy půdy, nebo až v místě vyroste kořen a póry ucpe, to bychom se nedočkali. Často si myslíme, že když se přeseknutý svah zazelená, že jsou póry už ucpané, vše je v pořádku. Ale ono není, tráva se uchytila na kopečkách nad póry a voda utíká dál, jako u přeseknutého potrubí. A proč by si měla voda hledat složitou cestu do půdy, když může snadněji odtéct dolů? Žádná geosíť vodu neudrží, proto musíme začít cesty rekultivovat. Máme dokonce i zákony, které rekultivaci přímo nařizují, ale nikdo je nedodržuje. Zákon navíc neříká, jak přesně by se měla rekultivace provádět.
Rudolf Milerský: Rekultivace lesních cest je důležitá záležitost. Ale ony ty lesní cesty stejně postupně zaniknou. Všechny cesty se neobnovuje každý rok, na mnoho z nich se brzy zapomene. Samozřejmě, že samovolné zahlazení lesních cest trvá. Kdyby to někdo hned opravoval, udělal by dobře. Že by se ale kvůli něčemu takovému měnilo podnebí, to si nemyslím.
A jak tedy?
Rozrýt nepoužívanou lesní cestu příčně proti svahu – takové řešení stoprocentně funguje. Každá jedna kapka, která spadne do lesa, pak v tom lese zůstane. Stačí jedno vegetační období a už na bývalé cestě roste tráva, už se vytvoří přes podzim a zimu zásobárna vody na léto.
Jana Podhrázská: Je otázkou, jak upravit hospodaření v lesích tak, aby nedocházelo k devastaci lesních půd a přitom bylo možno zabezpečit racionální hospodaření. Zvýšený povrchový odtok vody v lesích je způsoben utužováním půdního povrchu, ničením lesní hrabanky, vytvářením preferenčních cest nevhodným vedením dopravní infrastruktury, špatně řešenými odvodňovacími a záchytnými prvky. Pojem “vysušování kopců” je možná terminologicky úzce zaměřený, dochází celkově k narušení vodního režimu lesních ekosystémů.
Jak vás napadla souvislost nedostatku deště s odvodňovacími kanály?
Já si ještě pamatuju období, kdy odvodňovací kanály nebyly, protože je začali po Evropě zavádět až od 60. let. Moje rodná dědina Budkovce leží v nížině a také podél ní vykopali odvodňovací kanál, který byl nesmyslně hluboký, asi čtyři a půl metru. Můj bratr tehdy pracoval jako řidič a střídavě nastupoval do práce v sousedních dědinách. A stávalo se mu, že se vracel z jedné nebo druhé dědiny, kde pršelo, ale v Budkovcích už ani kapka. Zpětně mi to došlo – bylo to právě tím kanálem. Kanál přerušil póry, z nichž začala vytékat voda, pole se vysušilo a teplý vzduch už nevpustil mračna do dědiny. Od té doby v naší dědině pršelo méně, zatímco v ostatních vesnicích bylo deště stále dost. Až když také tam zavedli odvodňovací kanály, přestalo pršet i u nich.
Jana Podhrázská: Odvodňovací kanály už svým názvem napovídají, že mají odvodňovat území periodicky nebo trvale zamokřená. Narušením hydrického režimu vlivem degradace půd, zastavováním volné krajiny a zejména nástupem period klimatického sucha vody v krajině ubývá a tyto kanály nadále odvodňují území. Přínosy či negativa odvodňovacích soustav je potřeba posuzovat podle místních podmínek, na základě hydropedologických průzkumů včetně scénářů využití území a scénářů vývoje klimatu do budoucna.
Rudolf Milerský: Takový zásah ovlivňuje celý vodní režim. Odvodněných ploch ale určitě není tolik a odvodňování je ve spoustě případů nutné. Pokud jsou ovšem opatření špatně navržená, tak je stavba sama o sobě špatná a člověku nepomáhá. Každý zásah je třeba měřit ke vztahu k celému povodí. Pokud je procento malé, odvodnění nemá žádné nepříjemné dopady.
Jaké opatření tedy u kanálů navrhujete?
Přestat stavět nadbytečné množství kanálů, a do těch stávajících postavit stavidla, aby voda tak rychle neodtékala. Takové opatření je velmi účinné.
Neuvědomujeme si, jak velmi nás takové kanály vysušují – až na vzdálenost tři sta padesát metrů. Na to jsem přišel v roce 2013, když jsem prováděl měření v kanálu a zároveň i v 350 metrů vzdálené studni. Chtěl jsem změřit, jaké sucho kanál způsobuje. Když začal tát sníh, nejdříve byly povodně. Čekal jsem tedy, až voda klesne a bude jí málo. Jenže přišly deště a voda rychle stoupla – nejdříve v kanálu, s mírným zpožděním i ve studni. Pak zase voda klesla a já se radoval, že už konečně přišlo sucho. A zase přišel déšť a zase zvedl hladinu. Pak zase voda klesla – a to se opakovalo ještě několikrát. Já chtěl měřit sucho, ale Bůh mi poslal déšť, protože věděl, co přesně potřebuji k měření, zatímco já to nevěděl. Tehdy mi to došlo. Vždycky nejdříve stoupla voda v kanálu, s mírným zpožděním stoupla i ve studni. Pak voda opadla v kanálu a s mírným zpožděním opadla i ve studni. Získal jsem důkaz, že stav vody v kanálu významně ovlivňuje i stav vody v půdě. Je to ale jen jeden z problémů současného polnohospodářství.
Nejsou dnes problémem spíše města a jejich obrovské zastavěné plochy?
Beton ve městech také utlačuje, ale měst je stále daleko méně než lesů a polí. Jeden traktor v lese dokáže za den ujet tři kilometry, a když má na šířku tři metry, je to devět tisíc metrů čtverečních denně. To je skoro hektar zhutněné půdy za jeden den na jeden traktor. Když na stejné ploše chci postavit market, tak ho stavím třeba rok a pak už se nijak neroztahuje. Můžete říct, že traktory jezdí v lese po stále stejných trasách, ale každý pátý traktorista vytváří trasu novou, když se mu nelíbí ta dosavadní, například objede strom z druhé strany a už má novou trasu. A podobně traktory utlačují půdu i na poli.
Jana Podhrázská: Budujeme venkovské i suburbánní zástavby, mající za následek další úbytek propustných ploch.
Rudolf Milerský: V Česku je velký podíl intravilánů, takže máme poměrně hodně zastavěné plochy. To opět znamená velký rozdíl mezi vsakem a odtokem.
Narážíte na problém nedostatečně hluboké orby?
Půda se pořádně neorá, někde se obdělává třeba jen sedm až osm svrchních centimetrů – a pod tím zůstává půda, kterou traktory zhutnily, voda se opět nedostává více do hloubky a rychleji vysychá. Pokud ořeme na ploše jednoho hektaru do hloubky deseti centimetrů, pooraná půda má objem tisíc kubíků a je schopná do sebe přijmout tři sta kubíků vody. Když budeme orat do hloubky dvaceti centimetrů, už to bude šest set kubíků vody, které bude toto pole schopno v sobě zadržet. Což je znatelný rozdíl.
Před padesáti lety byla půda přizpůsobená, a těch dvě stě až pět set litrů vody, co do sebe dokáže pojmout, skutečně zadržela. Dnes už tolik vody dávno nemá. Vědci si myslí, že je nikdo nekontroluje a říkají nám, co chtějí. I já tomu uvěřil, že není dost vody v řekách, protože se mění klima. A pak jsem byl při povodních kousek od rozlité řeky, lil jsem vodu do země – a všechno se hned vsáklo, protože ona půda byla už zase suchá, ani povodně neskončily. Místo toho, abychom situaci napravili, máme pouze výmluvy. Nejhorší je, že si někdo bude muset přiznat chybu. Nedívat se jenom nahoru, ale i pod vlastní nohy. A to bude těžké.
Jana Podhrázská: Jak se postupně měnila technická vyspělost společnosti ve vztahu k hospodaření v krajině, začaly se využívat čím dále složitější, těžší a větší mechanismy k produkci potravin a těžbě dřeva. Výsledkem jsou např. zemědělské soupravy, které s minimalizací lidské práce a minimalizací pojezdů zajištují produkci s vyššími zisky. V dnešní krajině tedy vidíme neúměrně velké půdní bloky orné půdy i na svažitých pozemcích. Zhutnělou půdu, která není schopna zachytit potřebné množství srážkové vody a neužitečně stéká do dolních partií svahů a povodí, nese s sebou přitom produkty eroze. Naše experimenty prokázaly zvýšené zhutnění pozemků obdělávaných bezorebně oproti pozemkům obdělávaným orbou a tudíž i horší infiltrační vlastnosti (v souladu s výroky p. Vala).
Michal Marek: Půda je hodně zničená, ačkoli ne všude. Přijde déšť a velmi rychle vytvoří na poli kaluže. Za dva dny pak stejným místem jede traktor a je za ním prašno. Fyzika půdy je tak špatná, že se voda nevsákne, ale vypaří. I když prší, půda zůstává suchá. Z pohledu člověka, který se zabývá uhlíkovým cyklem, bych měl proti hluboké orbě protestovat. V našich zemědělských výškách je největším úložištěm uhlíku půda. Jakékoli poranění půdního povrchu zvyšuje únik uhlíku.
Rudolf Milerský: Zemědělci obdělávají půdu nešťastným způsobem. Ještě za socialismu fungovalo dlátování či podrývání. Traktory nyní jezdí brázdou a přes poorané. Když traktor orá pět nebo deset let a začíná vždy na stejném místě, tak je samozřejmě více než půlka pole pod orniční vrstvou udusaná. Dříve stát zemědělce nutil k péči o pozemky. Dnes jsou pole jen zdrojem ekonomického zisku. Podrývací pluh k rozrývání podorničí zemědělcům takzvaně nic nepřines, proto nemají důvod jej použít. Mezi hlubokou a plytkou orbou ovšem není takový rozdíl, protože stejně zůstane zhutněné podorničí, které nepropustí vodu hlouběji.
Z toho všeho, co popisujete, mi vyplývá, že zastáváte zcela opačný názor než současní klimatologové či ekologové. Ti tvrdí, že nedostatek vody je následkem globálního oteplování, které je způsobeno skleníkovými plyny. Vy říkáte, že nedostatek vody je příčinou globálního oteplování.
Je to tak. Pokud vodu dostaneme zpět do země, kde ještě před sto lety zůstávala, vše by bylo v pořádku. A nejsou to složitá řešení, která by to dokázala.
Mám jeden billboard, jmenuje se Pravda o klimatických změnách postavená na hlavu a na nohy. Postavená na hlavu je takto: klimatická změna způsobuje požáry, sucha, povodně – a řešení jsou pouze adaptační opatření, kdy se v podstatě snažíme přizpůsobit životu na planetě bez vody. Tak nám to říkají. Když ale pravdu o klimatických změnách postavíme na nohy, máme tu úplně jiný pohled: když přestaneme odvodňovat, přestanou povodně, zvýší se podzemní voda, přestanou požáry, přestane tání ledovců a celá klimatická změna.
Rudolf Milerský: My lidé jsme přizpůsobivý druh, a je to přirozené. Naopak snaha o stabilizaci a uchování současného stavu je proti přírodě, protože celé naše prostředí je ve vývoji. Je pravděpodobné, že ve 30. letech tohoto století dojde ke zlomu, nastane doba ledová a bude opět zima. Takže nemůžeme říct, že teplota bude už jen stoupat.
Michal Marek: Ohledně další doby ledové existuje mnoho diskuzí. Skutečně k ní může v přirozeném vývoji nyní dojít, což ale nepředpokládám. Spor o to, zda se bude už jen oteplovat, anebo přijde naopak chladnější období, je neustálým konfliktem vědecké komunity.
To je velmi odvážná myšlenka.
Už se to nebojím přímo napsat, že odvodňování pevnin je hlavní příčinou klimatické změny. Při diskuzích na vysokých školách nebo na konferencích mi často říkali: „Pane Vaľo, vy potřebujete oponenta.“ A já jim říkám: „Naopak, to vy potřebujete oponenta, protože vy učíte naše děti.“ Já jsem zatím získal partnera. V prosinci 2015 vydala NASA v časopisu Nature Climate Change studii, v níž se píše, že zatímco je oxid uhličitý rovnoměrně rozprostřen nad celým zemským povrchem a způsobuje všude stejnou tepelnou odezvu, existují i jiné, regionální faktory, které se vyskytují nerovnoměrně a mají odlišný vliv na jednotlivé regiony. Většina vědeckých studií nezohledňuje regionální aspekt vlivu na klimatické změny. Takže zatímco se snažíme všechno řešit globálně, zapomínáme na vliv regionů.
Rudolf Milerský: Navrhovaná opatření nejsou špatná, ale svět se tím nezachrání a klima se nezmění. Ve skutečnosti můžeme ovlivňovat klima jen velice málo.
Jak si můžete být tak jistý, že regionální vlivy – tedy nedostatek vody v krajině – skutečně způsobuje nárůst teploty?
Objevil jsem graf vývoje průměrných ročních teplot. A zjistil jsem, že znatelný růst začal v 60. letech, kdy se začaly plošně zavádět odvodňovací kanály. Další zlom a raketový růst nastal v osmdesátých letech, kdy se v lesnictví začalo využívat obrovské množství traktorů. A měl jsem jasno.
Určitě jsme do vzduchu vypustili hodně oxidu uhličitého – ale proč něco řešit teoreticky, když můžeme konat prakticky? Odborníci bohužel vůbec nemají představu, kolik zhutněné půdy v lesích je a kolik vody z ní vytéká. U polnohospodářské půdy už to ví.
Michal Marek: Problém se skleníkovými plyny začíná od nástupu průmyslové revoluce, tedy od roku 1780. Od té doby spotřebováváme fosilní paliva, pálíme je a uvolňujeme oxid uhličitý zpět do atmosféry. Od počátku průmyslové revoluce jsme do atmosféry připustili už o čtyřicet procent více, než v ní původně bylo. Tím dochází k ohřevu planety. Na úrovni energetické bilance vracíme tepla čím dál méně. Současné zvyšování oxidu uhličitého je skutečně způsobené člověkem, o tom bych se do krve hádal. Lidstvo se stalo významným faktorem ovlivňujícím chování planety.
To všechno by znamenalo, že by naše krajina byla ve strašném stavu, zcela vysušená.
Ona přece je vysušená, vždyť nemáme vodu! V lesích jsou potoky prázdné či poloprázdné už teď, když je zima a měly by být plné. Vodaři se chválí, že mají plné nádrže, ale zapomínají, že příroda vysychá jak pod nádrží, tak i nad nádrží.
Nejvíce vody přitom nachytáme do půdy, ne do nádrží a dalších blbých adaptačních opatření.
Blbých?
Jsou blbé, když můžeme zachytávat vodu opět do půdy.
Ale nádrže jsou hodně preferovaným řešením, na jižní Moravě mají zajistit dostatek vody v největším suchu.
Ano, nádrže pomáhají, ale musíme do nich zachytávat vodu, která vyteče z pramenů, ne vodu, která spadne, dostane se do nádrží i s hlínou a bude je zanášet ornicí. A z pramenů nám tehdy vyteče voda, pokud bude v zemi. Samotné nádrže nepomohou přírodě proti vysychání, pouze doplňují úroveň řeky pod nádrží.
Jana Podhrázská: Velká vodní díla mají svá opodstatnění pro zadržení velkých objemů vody, pro zásobování potřebných oblastí zdroji pitné či užitkové vody, pro zabránění ničivého účinku extrémních povodňových stavů. Globální problémy s klimatickým suchem v našich podmínkách ale nevyřeší. Cestou je pozvolná náprava nevhodných systémů využívání naší zemědělsko-lesnické krajiny, realizace prvků podporujících retenční schopnost území. Naopak tam, kde je to vhodné a žádoucí, je třeba budovat odvodňovací zařízení, konstruovaná tak, aby sice potřebnou část území odvodnila, ale aby zároveň voda nebyla urychleně odvedena z povodí, ale byla vhodnými opatřeními na jiných místech zadržena.
Michal Marek: Teď už máme i vládní strategii boje proti suchu, která navrhuje nutná opatření. V našich podmínkách (kdy k nám nic nepřitéká a žijeme jen z vody, která naprší a nasněží), nemáme jinou možnost než zvýšit retenci vody v krajině. Můžeme to udělat přirozeně pomocí rozumného hospodaření v krajině, nebo i technicky – výstavou malých nádrží, ačkoli se tohoto řešení trochu obávám. Je určitě důležité udržet vodu v krajině, ale nesmí se z toho stát betonová lobby.
Rudolf Milerský: Eroze půdy je skutečně velkým problémem, hlavně pro vodohospodáře, kterým ornice zanáší toky a nádrže. Zemědělce už to tolik netrápí, protože za současného vyspělého způsobu dodávání živin není třeba mít ornici, rostliny klidně budou růst i na písku, když se správně pohnojí. Proto zemědělci nemají motivaci s tím něco udělat, nejsou nuceni si chránit své pozemky, protože je zatím netrápí neúroda.
Nebojíte se, že kdybychom vsakovali až příliš vody, způsobilo by to jen další sesuvy?
Nebojím. Opatření, o kterých jsem mluvil, jsem uplatnil ve vesnici Ťahanovce, která trpěla častými povodněmi a sesuvy půdy. Po zavedení mých opatření jejich problémy přestaly. To je rozdíl mezi mnou a vědci – oni bádají teoreticky, ale já se celý život pohybuji v přírodě, takže jsem měl možnost ji detailně pozorovat. Mám zkušenosti přímo z praxe, kterými jim mohu oponovat.
Rudolf Milerský: Nemůžete přinutit všechnu vodu, aby se vsákla, to by destabilizovalo podloží. Sesuvy půdy totiž způsobuje ne půda obtěžkaná vodou, ale kluzná vrstva, když se voda dostane tam, kde dříve nebyla a může se smýknout. Když stoupne hladina podzemní vody ve svazích, hrozí nebezpečí sesuvu.
A oponujete úspěšně?
Během sedm let jsem například obeslal různé odborníky s dotazem, proč jsou na jaře povodně. A oni odpověděli, že je to proto, že půda v lesích je zmrzlá a když začne sníh tát, tak se přes tu zmrzlou půdu nevsákne a musí odtékat dolů. A já věděl, že tohle je nesmysl, půda v lesích nezamrzá. Když jsem se vrátil z vojny, pracoval jsem ve stavebnictví. Když jsme v zimě kopali základy, často jsme museli pálit pneumatiky, aby zem rozmrzla a mohli jsme kopat. Jednou jsme takto měli kopat na nedotčené louce. Bál jsem se, kolik toho zase budeme muset spálit, protože ta louka byla obrovská. Jenže jsme kopli do země – a vůbec nebyla zmrzlá. Uvědomil jsem si, že to bylo tím, že půda na louce nebyla zhutněná, zatímco u předchozích staveb zhutněná byla. A když půda nebyla zhutněná, všechna voda se přes přirozený filtr, jako jsou listy a ornice, vsákla hlouběji, tudíž v zimě nemělo co zamrzat. Jenom na zhutněné půdě s utlačenými póry voda nemůže protéct hlouběji, namočí hlínu, zůstane na místě a zmrzne. Tento poznatek jsem si v lese několikrát ověřil.
Byla to má zkušenost, která vyvrátila jejich tvrzení. Nejde přitom o jedinou věc, ale o milion věcí naráz, co mě napadlo, a uvědomil jsem si, že to není pravda. A tito vědci učí naše děti.
Co je podle vás hlavní chybou, které se dopouštíme?
Jsme nenasytní. Dostáváme dotace, ale nestaráme se o půdu. Zemědělci z ní chtějí vytěžit co nejvíc, ale už kašlou na to, co zůstane po nich. V lesích je to stejné. Máme lesní zákon, v němž se píše, že je potřeba zabránit hutnění a erozi půdy – ale nedodržujeme jej, protože jsme nenasytní a nezodpovědní. Přitom stačí rozrýt nepoužívané lesní cesty, přehradit kanály, zabránit vytékání vody ze svahů, začít zase s hlubokou orbou a za kola traktoru vložit rozrývací lopatky, které zmírní hutnění půdy.
Jsou to jednoduché věci, které nám říká zdravý rozum a kterými obnovíme výpar, nížina bude chladnější, slunce nebude tak pražit a srážky se opět rozloží z hor více do nížin, jak to vždy bylo. Všechno ještě můžeme zastavit, dokud máme půdu a můžeme do ní zachycovat. Můžeme znovu oživit prameny potoků, řek, podzemní vody. Momentálně ale ženeme tento svět do katastrofy – a nemusíme.
Michal Marek: Stále máme naději. Mění se naše morálka, začínáme přebírat zodpovědnost za planetu, speciálně mladá generace. Mezi mladými je mnohem větší povědomí o zodpovědnosti, než v mé nebo předchozí generaci. Snad s tím lidstvo něco udělá.
Více informací o aktivitách Štefana Vaľa naleznete na jeho webu a v jeho dokumentární tvorbě.