Která opatření jsou nejlepší a nejúčinnější v boji proti globálnímu oteplování? Pole plná solárních panelů? Lány řepky olejné, kam až oko dohlédne? Nové bloky Temelínu? Zateplování a kotlíková dotace? Skutečnou úlevu od skleníkových plynů může přinést technologie zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (CCS – Carbon capture and storage).
CCS zjednodušeně řečeno funguje tak, že při spalování (například v uhelných elektrárnách) je oxid uhličitý zachycován, místo aby byl s ostatními plyny vypouštěn do ovzduší. Pomocí potrubí se pak dopraví na úložné místo, kterým může být třeba opuštěný uhelný důl nebo ložisko ropy. Ještě před uložením se plyn stlačí, aby zabíral méně místa, dehydratuje se a zchladí. Pak se pod tlakem dopraví (injektuje) na vybrané místo.
Vhodné místo vybírají geologové velmi pečlivě. Když se oxid uhličitý ukládá do horniny, zpravidla bývá porézní a propustná jako třeba pískovec a nad ní se musí nacházet těsnící hornina (např. jílovec), aby nedocházelo k úniku. Nejbezpečnější je ukládání do vytěžených ložisek po ropě nebo zemním plynu, protože tyto zemské struktury bezpečně přetrvaly po miliony let a nehrozí jejich zničení.
Bezpečná technologie
Zde je důležité připomenout, že se stále bavíme o oxidu uhličitém, plynu, který se běžně vyskytuje nejen ve vzduchu, ale i v zemi. Je přirozenou součástí zemské kůry. Pokud náhodou dojde k jeho úniku, nezpůsobí v přírodě velkou katastrofu, protože se na volném prostranství rychle rozptýlí. Když se dostane do vody, vznikne soda.
V nejhorším případě se může jako těžký plyn usadit na dno údolí. Takové množství plynu, které by stačilo k zadušení člověka, se ovšem neuvolní zaráz. „Pokud už by nastal únik, byl by pomalý a postupný, v menších koncentracích. Ve vodě maximálně sníží její pH a způsobí kyselost. Stále se ovšem bavíme o přirozených procesech, které jsou v přírodě běžné,“ vysvětlila Pavla Filipská, výzkumná pracovnice Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Neočekávaným únikům může zabránit jednak důkladný geologický průzkum, jednak nepřetržitý monitoring úložiště.
CCS je bezpečná a prozkoumaná metoda zabraňující vypouštění dalších skleníkových plynů do ovzduší. Může snížit emise až o 90%, lze ji aplikovat na továrny a elektrárny stejně jako na motorová vozidla. Přesto o ní možná slyšíte poprvé. V Česku ji bude možné zavádět až od roku 2020, dřívější termín legislativa nepovoluje. V tuzemsku je o ni ovšem tak malý zájem, že možná nikdy nebude převedena do praxe.
Zbořený evropský sen
Ještě před několika lety měla Evropská unie velkolepé plány, jak zařadit technologii ukládání uhlíku co nejdříve do svého arzenálu ekologických řešení současného oteplování (nutno podotknout, z velké části způsobeného právě průmyslem vyspělých evropských států). V roce 2005 vytvořila platformu ZEP (Zero emissions platform, tedy platforma pro nulové emise). Ačkoli se na svých stránkách chlubí, že Unie má největší program pro technologii CCS, skutečný vliv platformy se neustále snižuje a dnes funguje spíše ze setrvačnosti.
V roce 2007 se ukládání uhlíku dostalo až do evropského technologického plánu pro strategickou energii (SET plan). 10. ledna 2007 vydala Evropská komise sdělení o omezení celosvětové změny klimatu na hranici 2 °C. V něm přímo uvádí, že k dosažení tohoto cíle bude nutné do roku 2050 snížit emise v rozvinutých zemí o 60 – 80%. K tomu měla sloužit také technologie CCS. V roce 2008 bylo její financování zajištění programem NER 300. Právní rámec ukládání poskytla směrnice 2009/31/ES. V ní je přímo uvedeno, že do roku 2020 by Evropa mohla uložit sedm milionů tun CO2, do roku 2030 až 160 milionů tun. Pro srovnání, osmadvacet států Unie vypustí čtyři a půl milionu tun skleníkových plynů ročně. V březnu loňského roku vypracovala Komise zhodnocení této směrnice. Výsledek? Dosud nebylo vybudováno ani jedno úložiště. Ze všech možných projektů nebyl financován ani jeden. Unie má co dohánět, aby za čtyři roky stihla uložit sedm milionů tun oxidu uhličitého.
Povolenky na parádu
Zavádět technologii CCS do praxe se firmám zkrátka nevyplatí, nejen kvůli tomu, že musí složit finanční záruky pro povinné financování třicetiletého monitoringu. Druhým háčkem jsou emisní povolenky. Uložit jednu tunu oxidu uhličitého do země s pomocí CCS stojí padesát až šedesát eur. Aby se vyplatilo oxid uhličitý zachytávat a ukládat, musela by emisní povolenka na vypuštění jedné tuny CO2 do vzduchu stát sedmdesát nebo osmdesát euro. Dražší povolenky by nutily firmy investovat do technologie ukládání. Místo toho se jejich ceny pohybují kolem osmi eur za tunu. Nové členské státy poskytují povolenky dokonce zdarma. Jen velký ekologický nadšenec by za takových podmínek investoval do CCS.
Asi nejsmutnějším faktem je, že to byla sama Evropská unie, která vytvořila tento plán a pak jej nedokázala naplnit. Ekonomická krize v roce 2009 nastolila jiné než ekologické priority, navíc byl původní plán přehnaně ambiciózní a tedy zřejmě nesplnitelný. Když se ovšem nepodařilo Evropě naplnit vlastní plán, co se teprve stane s plány schválenými Pařížskou dohodou?
Dokud se mluví, ještě se nepohřbilo
Naštěstí existují i pozitivní náznaky. Technologie CCS je v mnoha zemích úspěšně zaváděna, například v Norsku. Olav Bolland z Norské univerzity vědy a technologie se snaží v Evropě zvýšit povědomí o ukládání uhlíku, několikrát zavítal i do Česka, aby představil úspěšné norské projekty a pomohl nastartovat veřejnou debatu.
Právě Norské fondy v současnosti financují projekt Masarykovy univerzity na informování veřejnosti o CCS. Ústav geologických věd ve spolupráci s Katedrou mezinárodních vztahů a evropských studií se snaží technologii představit laické i odborné veřejnosti. Projekt zahrnuje řadu workshopů, přednášek a výstav. Technologie zachycování a ukládání uhlíku má v České republice stále šanci, pokud se jí začneme vážně zabývat. A první úspěšný projekt v Česku může znovu zapálit dohořívající projekty Evropské unie.